Bez obchodní angličtiny k nám, slečno, nechoďte!
30. 11. 2010
Po skončení střední odborné školy jsem ani na chvilku neuvažovala o pokusu přihlásit se na vysokou. Ne, že bych si nějak nevěřila nebo na to neměla alespoň nějaké lepší výsledky, ale chtěla jsem jenom jediné, osamostatnit se. Po maturitě jsem proto léto strávila nikoliv užíváním si posledních prázdnin, ale hledáním své první práce. Doma to pro mě bylo k nevydržení. Matka si našla po letech bez muže nového přítele, velkého pana businessmana, se kterým jsem se nemohla ani vystát. Neustále se mě pokoušel o něčem poučovat, tvrdil mi, na jakou vysokou bych měla jít, jak naložit se svým životem, čemu se věnovat a čemu ne, s kým se bavit a s kým. I když máma říkala, že to tenhle nový pán myslí dobře, já z něj cítila jenom chvástání se a na jeho životní rady vážně nebyla zvědavá. Potřebovala jsem peníze, abych se mohla dostat do podnájmu společně s několika známými a začít se o sebe trochu starat sama. První práce na sebe nenechala dlouho čekat. Dostala jsem místo v jedné účetní firmě, kde jsem zpracovávala daňové účetnictví pro několik firemních klientů. Protože jsem byla poctivá a celkem pečlivá, měla jsem svou práci vždy brzy hotovou a zbytek dne jsem musela poslouchat své kolegyně, které mi sdělovaly všechny drby o pracovnicích z druhého oddělení, o svých dospívajících dětech anebo mi vyprávěly o svých zdravotních problémech. Po třech měsících zkušebné lhůty jsem přišla na to, že na jejich řeči vážně nemám a že jako účetní se vážně ve svém životě nevidím. Podnájem se ale stále nehýbal, s prací jsem skončila, a tak jedinou šancí, jak se dostat z dosahu nové domácnosti, bylo vyjet do zahraničí. Sehnala jsem si práci jako au-pair ve Velké Británii, kam jsem během měsíce odjela. Vydělané peníze z tříměsíční účetní práce jsem investovala do návštěvy v místní jazykové škole a vyrazila do Liverpoolu.
Od Liverpoolu jsem slibovala dvě zásadní věci – dostanu se daleko od domova a naučím se dobře anglicky. Oboje se mi důkladně splnilo. Za rok strávený v Anglii jsem se domů dostala jenom jednou, a to na Vánoce, kdy jsem na všechny hádky s máminým přítelem zapomněla, jak jsem byla ráda, že mámu vidím. Angličtinu jsem se učila hned na dvou frontách zároveň. Dopoledne, když jsem své dva rošťáky Jacka a Michaela odvezla do školy a školky, jsem chodila do největší městské jazykovky, kde jsem měla zároveň možnost potkat se s dalšími au-pairkami a au-pairy z nejrůznějších koutů světa. Ty se pro mě staly další rodinou, se kterou bylo možné mluvit o tom, jaké to je stát se dvaceti náhradním rodičem. Moje anglická rodina byla naštěstí ještě celkem v pohodě. Dětem se věnovali večer, když přišli oba z práce. Odpoledne jsem se o ně starala já. Vařila jim, hrála si s nimi, psala úkoly. Ani jsem nevěděla jak, ale najednou jsem zvládla i české kynuté knedlíky a kluci byli u vytržení. Ty jejich masové pudinky a věčná grilovaná kuřata se prostě s českou klasikou nedaly srovnat. Také angličtina, kterou jsem se učila v jazykovce, a kterou na mě mluvili doma kluci, se nedala srovnávat. Brebentili rychle, zkracovali, co se dalo a nikdy mi nic nehodlali zopakovat. Musela jsem si prostě zvyknout, jiná varianta neexistovala. Když jsem se po roce vracela do Čech, pukalo mi srdce, když jsem ty dva viděla, jak mi mávají a pláčou. Věděla jsem ale, že za chvíli dorazí jiná slečna a oni ji rychle přijmou. Do Čech jsem si přivezla skvělou zkušenost a z angličtiny si rozhodla udělat první certifikát.
První, o co jsem se po návratu musela postarat, bylo ale zaměstnání. Chtěla jsem se pohybovat někde v oblasti cestovního ruchu. Zjistila jsem, že si ze školy spoustu věcí pamatuji a střední odbornou cestovního ruchu bych nemusela úplně zahodit. Nechtěla jsem však pracovat někde na přepážce. Měla jsem představu komunikace a organizace s dalšími cestovními kancelářemi. Líbila se mi nějaká představa managera kontaktů. Díky své angličtině jsem byla přesvědčená, že po mně musí každý zaměstnavatel skočit. Brzy jsem ale přišla na to, že bez certifikátu a hlavně bez obchodní angličtiny si nikde jako manager nevrznu. Nechápala jsem to. Měla jsem zkušenosti s angličtinou, vystudovanou střední školu, chtěla jsem se vypracovat! Prostě ne, nikdo mě s obecnou angličtinou zaměstnat nechtěl. Po návratu jsem bydlela u mámy a byla zoufalá. Nic nevycházelo tak, jak jsem si představovala. Náladu mi měla zvednout oslava narozenin. S máminým přítelem jsem vycházela lépe nežli dříve. Přece jenom, pobyt v Anglii mě něco naučil. Zlomovým bodem našeho vztahu se ale stala právě oslava narozenin. Na té jsem od něj dostala velké překvapení. Společně s mamkou mi totiž zaplatili kurz obchodní angličtiny a do doby, nežli kurzu úspěšně dokončím a následně si najdu práci, jsem mohla zůstat u něj ve firmě jako asistentka marketingového oddělení. Nedalo se jinak, ale musela jsem mu skočit kolem krku. Tomu se říká záchranné lano. Během dvou týdnů jsem tak nastoupila do Tutoru na kurz obchodní angličtiny a v práci se činila o sto šest. Nechtěla jsem svého zachránce zklamat a ukázat mu, že si jeho nabídky ohromně vážím. Snažila jsem se v práci všemu přiučit, pracovala jsem přes čas, byla v práci první, připravovala firemní schůzky, akce, vyřizovala i ty nejposlednější drobnosti chodu kanceláře. Kurz obchodní angličtiny jsem rozhodně neflákala. Věděla jsem, že mojí jedinou šancí, jak mít v ruce alespoň nějaký papír o lepším vzdělání, když jsem prohloupila a na vysokou nešla a k certifikátu se hned nedokopala. Prostě a jednoduše jsem zjistila, že měl mamčin přítel pravdu a že tím, kdo si skutečně házel klacky pod nohy, jsem byla já sama.
Kurz obchodní angličtiny jsem po půl roce skutečně úspěšně dokončila a rozhodla se jeho závěr s rodinou oslavit. Za vydělané peníze jsem se rozhodla pokračovat a zaplatit si také přípravu k certifikátu FCE. Cítila jsem, že mám konečně dobře našlápnuto. Když se daří, tak se daří. S absolvováním obchodní angličtiny jsem se totiž dozvěděla skvělou zprávu – znalost obchodní angličtiny a půlroční úsilí v práci mi vynesly nabídku na stálé pracovní místo junior managera marketingu. Z firmy by se tak postupem času mohla stát rodinná firma. Okamžitě jsem na nabídku kývla. Práce mě bavila, měla jsem motivaci, proč se zlepšovat a hlavně, pracovní postup byl pro mě další motivací. „Někdo“ mi totiž na stůl připravil přihlášku na vysokou školu…