Do čtyřicítky s japonštinou
30. 11. 2010
Jako pravidelná čtenářka jistých ženských časopisů jsem se vyloženě těšila na to, až mi bude čtyřicet a začnu můj skvělý život po čtyřicítce. Jak popisovaly články, bude plný mladých mužů, ženského šarmu vyzrálé ženy a nových životních výzev. Děti totiž budou z domu, já budu jakožto rozvedená žena sama (manžel odejde za mladší) a budu bezpečně finančně zajištěná úžasným povoláním. Přestože na mě sedělo, že děti nebudou již doma (syn odešel na vysokou bydlet do podnájmu), rozvedená jsem nebyla a své povolání vedoucí účetní kanceláře bych rozhodně nenazývala úžasným nebo vzrušujícím. Rouhala bych se, kdybych tvrdila, že jsem nespokojený člověk. Přesto, jestliže člověk dosáhne dalšího kulatého věku, začíná bilancovat. Co ztratil, získal a co ho nového může potkat. Já však s přicházející čtyřicítkou zatím příliš nového ve svém životě neviděla. S manželem jsme si slibovali, jak se začneme věnovat sportu a cestování. Zatím jsme byli párkrát na chalupě a dvakrát na kole. Jinak povětšinou padneme večer u televize za vlast a jsme rádi, že jsme rádi. Tentokrát jsme takhle jednou opět zapadly do pohovky u televize, když jsme během netrpělivého přepínání narazily na dokument o japonském stolování. Oba dva jsme s otevřenou pusou zírali na kouzla japonské kuchyně a klepali se strachy, když jsme viděli, jak jednu z nejjedovatějších ryb na světě připravují pouze dva japonští kuchaři na světě tak, že z ní odstraní jed a je skutečně jedlá. Sushi jsem v životě ochutnala asi pouze dvakrát, ale povětšinou to bylo jídlo z rychlého občerstvení, které se nedalo srovnat s tím, co jsem právě sledovala na obrazovce. Během nedělního oběda jsme synovi nadšeně vyprávěli o našem televizním kulinářském zážitku a mnoha detailech z života Japonců, které byly v dokumentu vidět. Syn nám pak doporučil film Ztraceno v překladu, který se odehrává v japonských kulisách. Nikdy jsem o něm nic neslyšela, a tak jsme si s manželem udělali hezký televizní večer. A japonská kultura nás chytla zase o něco víc. O pár dní později proto muž domů přinesl knihu o Japonsku od kolegy z práce, který kdysi v Japonsku byl. Knihu jsme nadšeně zhltali a já v euforii muži navrhla: „Začneme se učit japonsky!“ A můj muž překvapivě, podobně omámen společnými zážitky okamžitě zakřičel: „No jasněěě!“ Objali jsme se a další dva měsíce se nic nedělo. Opět jsme se scházeli po večerech doma, těšili se na syna, občas vyráželi s partou kamarádů na společné večeře nebo do kina. Jak cestování, tak sport, tak i nápad s japonštinou se zavrtal někam hluboko do televizní sedačky, na které jsme každý večer sedávali.
Když se blížilo dvacáté výročí naší svatby, lámala jsem si hlavu s tím, co bych mohla muži za odměnu, že to se mnou vydřel, dát. Dlouho jsem se rozhodovala mezi cestovním zájezdem do Řecka a na Mallorcu. Stále jsem nevěděla a jak zběsilá listovala zájezdy cestovních kanceláři. Pak jsem náhle narazila na zájezd nabízející jako cílovou destinaci Japonsko. Ihned jsem si vybavila naše společné nadšení učit se japonsky, ze kterého nakonec vůbec nic nebylo, kromě oné vzpomínky. Chvíli mi sice vrtalo hlavou, jestli je to skutečně dobrý nápad, ale nakonec jsem se rozhodla a provedla to hodně rychle. Sebe a manžela jsem přihlásila od nového školního semestru do kurzů japonštiny pro začátečníky! Těch pár dní, které zbývaly do předání dárku, jsem byla strašně nervózní. Manžel se mi smál, cože to na něj k výročí chystám. Já si pak v duchu říkala, jestli ho náhodou ten smích nepřejde. V den výročí jsem dostala velkou kytici dvaceti růží, muž uvařil perfektní večeři a nastal moment předávání dárků. Já ani nečekala, že bych ještě něco dostala, ale čekala na mě na stole knížka od mé oblíbené autorky dokonce s jejím podpisem. Byla jsem dojatá a to více se bála muži předat v krásné obálce dárkový poukaz na jazykový kurz japonštiny. Ruka se mi úplně klepala, když jsem mu obálku vkládala do ruky. Snad očekával lístky do divadla, možná na oblíbený hokej, ale hodiny japonštiny určitě ne. V první chvíli jsem viděla, jak se nadechuje a… neví co říct. Buď mě s tím pošle do háje, nebo bude dělat, že má radost. A můj muž mě i po dvaceti letech uměl překvapit. „Nebudeš tomu věřit,“ řekl, „ale já nad tím kurzem uvažoval taky.“ Musela jsem se smát. Tak přece jenom si taky vzpomněl na naši úmluvu. Nakoupili jsme si tedy učebnice, pracovní sešity a slovníky, skoupili všechny dokumenty o Japonsku a vydali se na naši první lekci do Tutoru. Ve třídě jsme působili jako zjevení. Povětšinou se japonsky chtěli naučit lidé ve věku našeho syna, tedy o dvě generace mladší, anebo samostatní dospělejší jedinci usilující o něco originálního. Nikdo našeho věku, natož manželský pár na kurzu rozhodně nebyl. Brzy jsme ale všichni zahodili předsudky a na hodinách se skvěle bavili. Ono taky co nám zbývalo. Nikdy jsme si totiž neuměli s mužem představit, jak může být japonština náročná. Znásobeno tedy pro toho, kdo je už pěknou řádku let pryč ze školních lavic. Přesto jsme se s mužem vzájemně podporovali, učili se spolu a našli si i některé nové známé, se kterými jsme občas po hodině zašli do blízké hospůdky na malé posezení. S mužem jsme tak po dlouhé době získali společný zájem, o kterém jsme spolu mohli mluvit. Všichni okolo nás, a hlavně syn, naši snahu podporovali a pár nejbližších přátel jsme dokonce inspirovali. Jedni naši dlouholetí známí tak společně začali cvičit na trampolínách, což jak prohlásil náš syn, byl „ještě větší úlet.“ Díky japonštině jsem se ale cítila mnohem lépe. Můj mozek nekrněl, odpadlo hodně večerů u televize s bezduchým přepínáním. Místo toho jsme byli ve škole, venku s přáteli anebo se dívali na japonské filmy (samozřejmě stále a ještě jistě i dlouho s titulky). Japonština nás ale v mnohém inspirovala i svoji kulturou. Začali jsme se pokoušet o výrobu sushi a do orientálna předělali manželovu pracovnu. Společně jsme také začali plánovat a šetřit na naši první cestu do Japonska. I když někomu můžeme připadat jako bláznivý pár, s mužem nás japonština svedla blíže k sobě. Sice nejsem rozvedená, nemám mladého zajíčka, nemám extra úžasnou a zábavnou práci, ale jsem velice spokojená čtyřicetiletá žena, kterou život po čtyřicítce rozhodně začal bavit.