Francouzská jazyková zkouška namísto vysoké školy
30. 11. 2010
Vyrůstat v rodině, kde jeden z rodičů vykonává povolání z domova, má některé nesporné výhody. Tak například, je tu kdykoliv pro vás, když potřebujete s něčím pomoct, poradit anebo se vybrečet. Také máte po většinu svého života, kdy bydlíte u rodičů, navařené teplé jídlo k obědu. Na druhou stranu ale přijde věk, ve kterém byste si chtěli takzvaně „užívat“ byt pro sebe a ejhle – někdo v něm pořád je. Od vybrečení máte v té době už kamarádky a teplé jídlo k obědu vás během dívčí diety jednoho jablka denně pěkně omezuje. Na nesporné výhody svobodného povolání jednoho z rodičů tak rychle v pubertě zapomínáte. Naštěstí se mnou puberta nelámala nijak dlouho, a tak jsem si kromě několika měsíců se svojí maminkou vždycky dobře rozuměla. Právě ona totiž po většinu času pracovala z domova. Jako překladatelka z francouzštiny se dopoledne vždy věnovala některému z textů nebo knih, které musela přeložit a odpoledne měla povětšinou některé z jednání, na kterých překládala anebo párkrát týdně učila večer v jazykové škole. Přestože maminka nebyla Francouzka, ale Češka, doma na mě odmala mluvila francouzsky. Rozhodně jsem ale nevyrůstala jako bilingivní dítě. Znala jsem základy francouzštiny poměrně rychle a francouzštině se společně s angličtinou věnovala na základní i střední škole. Nikdy jsem ale nemluvila jako rodilý mluvčí a čeština byla vždycky mým prvním jazykem. To ale nijak neumenšovalo fakt, že se mi francouzština líbila a díky dobrým základům z domova mi také ve škole šla od ruky. Patřila jsem mezi nejlepší studenty a s vedením maminky – frankofilky jsem přičuchla také k francouzské kultuře, gastronomii, kinematografii nebo stylu v oblékání. Brzo jsem si tedy kolem sebe vypěstovala jakousi francouzskou bublinu podobně jako maminka a všechny informace, které jsem získávala z okolí, jsem filtrovala s ohledem k tomu, zda se týkají nebo netýkají Francie. Ve čtvrtém ročníků gymnázia pro mě bylo tak nějak samozřejmostí, že se vydám po studijních stopách maminky a přihlásím se k vysokoškolskému studiu francouzštiny. Podala jsem si tedy přihlášku na filologii a za přípravu na přijímací zkoušky jsem považovala svůj dosavadní zájem o francouzštinu i učení se na maturitu z francouzského jazyka. Nervózní ze zkoušek jsem byla, ale nicméně jsem doufala, že jimi se ctí propluju. Bohužel se tak nestalo a já se ocitla těsně pod čarou přijatých studentů. To byl ale pro mě šok, protože jsem počítala s tím, že jakožto dcera překladatelky bych neměla mít s jazykem žádné velké problémy. Jak se ukázalo, nejméně bodů jsem získala u morfologie a nejrůznějších lingvistických problémů. Naopak jsem excelovala u konverzace a přehledu francouzské kultury. Sama maminka na sobě nedokázala skrýt překvapení. Brala to trochu i jako svoji prohru, že mě na zkoušky více nepřipravovala. Já však po ni téměř žádnou radu nechtěla. Netušila jsem, že nějak zásadně poradit potřebuji. Na filologii jsem se tedy nedostala, ale francouzština na pedagogické fakultě mi v kombinaci s češtinou vyšla. Když jsem si ale představila, že bych se měla věnovat k francouzštině češtině a základům didaktiky nebo pedagogiky, nebyla jsem dvakrát nadšená a rozhodla se raději na vysokou školu nenastoupit. Přestože mě rodiče zpočátku od mého rozhodnutí zrazovali, nakonec ho respektovali a společně jsme se dohodli na tom, že budu po rok navštěvovat kurzy francouzštiny a pokusím se v průběhu roku složit francouzskou certifikovanou zkoušku DELF úrovně B2. Tím se připravím na přijímací zkoušky důkladněji a zároveň bude mít onen rok přípravy i jiný výsledek. Přihlásila jsem se proto do jazykových kurzů pokročilé úrovně francouzštiny a zároveň s nimi začala navštěvovat přípravné kurzy ke zkoušce DELF. V jazykovce jsem tak trávila tři dny týdně a musela si na své studium přivydělat. Po rychlém přijetí nabídek na recepční nebo hostesku jsem nakonec našla práci, kde jsem mohla uplatnit a procvičit francouzštinu. Dostala jsem se přes profesorku francouzštiny z gymnázia k pozici překladatele jednoduchých tiskových zpráv, článků a marketingových materiálů pro francouzského dodavatele textilních materiálů expandujícímu na český trh. Do práce jsem chodila dopoledne čtyřikrát týdně a odpoledne byla v Tutoru nebo se učila doma. Na lenošení mi nakonec tolik času nezbývalo, protože čas rychle utíkal a každý týden byly zkoušky DELF o něco blíže. Přestože jsem byla s přípravným kurzem spokojená a cítila, že jsem si spoustu věcí s naším lektorem ujistila, měla jsem strach, že ani to nebude stačit. Věděla jsem, jak jsem se cítila před přijímačkami a jak to celé špatně dopadlo. Týden před zkouškami se tak dostavily horečky a zvracení, se kterými jsem nebyla schopná nic udělat. Nervy pracovaly na plné obrátky a já se cítila tak, že pokud i u DELFu neuspěji, pak už se mi asi v životě nepodaří nic. Dva dny před zkouškou jsem naštěstí sebrala díky podpoře rodiny a kamarádů poslední zbytky odvahy a na zkoušky se dostavila. Během řízené konverzace jsem byla tak nervózní, že jsem dokonce v očích zkoušejících viděla soucit. Ti na mě byli ohromně milí a uklidňovali mě. Nechali mě se rozmluvit o práci pro francouzského dovozce látek, a teprve pak začali klást svoje otázky. Tím mi hodně pomohli. Vydýchala jsem se při vlastním mluvení o blízkém tématu a nabrala sílu s nimi vést rozpravu o náročnějších tématech. Poslechu jsem se nebála, s ním jsem neměla problém nikdy. Horší to bylo s morfologií, kterou jsem ale měla naštěstí díky přípravce zavrtanou v hlavě neskutečně hluboko, a tak jsem nakonec i gramatickou částí se psaním textu prošla v klidu. Znamenalo to tak pro mě jediné a to, že jsem se stala hrdou majitelkou certifikátu DELF B2. Oslava byla bujará a velká, rodiče náležitě pyšní a já po šampaňském pořádně rozesmátá. To jsem ale netušila, že je to pro nás zároveň i loučením. Dva týdny po tom, co jsem úspěšně složila DELF, jsem přinesla kopii certifikátu do práce, což mi mělo zajistit zlepšení platových podmínek. Vedoucí byl však natolik nadšený, že našel někoho mladého a perspektivního, kdo má ve dvaceti letech již složenou zkoušku, kterou si někteří další zaměstnanci složitě dodělávají po škole, že mi nabídnul, abych se stala spojovacím článkem mezi českou a francouzskou kanceláří. Měla jsem tak odjet minimálně na rok do Francie do Lyonu pracovat jako jediná Češka do hlavní kanceláře firmy. Nevěřila jsem svým uším. S takovou nabídkou jsem totiž nepočítala. Měla jsem podanou přihlášku na filologii, kam jsem chtěla zkusit přijímací zkoušky ještě jednou. S tím, že jsem ale mezitím téměř na rok přičichla k pracovnímu procesu, se mi znovu tak úplně na pět let do školní lavice nechtělo. A tak jsem se rozhodla, že nabídku vezmu. Školu jsem si mohla dodělat ve Francii nebo až se vrátím do Čech. Ta mi nejspíše neuteče, doufala jsem. Ačkoliv jsem očekávala, že se rodiče zblázní, až se dozví, že nepůjdu na vysokou, přijali mé rozhodnutí s nadšením. Představa, že se osamostatním a zkusím poznat něco jiného, nežli je rodná hrouda, je tak nadchlo, že mi už téměř sbalili kufry. K přijímacím zkouškám jsem se tedy nedostavila. V tu dobu jsem už měla sbaleno směr Lyon. Po roce od prvního neúspěchu nebyla znovu na škole, jak jsem si vysnila, ale na cestě do Francie. Vystrašená, sama, ale nadšená zkusit něco nového. Po třech měsících v Lyonu jsem si sice našla dobré přátele, mám prima zaměstnání, které mi dává spoustu příležitostí a zkušeností, přesto mě někdy napadá, jak ráda bych byla, kdybych přišla domů, a tam jako vždy byla moje maminka. S tou bych si moha promluvit, vyplakat se a nebyla tak často sama. Je pravda, že čím jsme starší, tím více s láskou vzpomínáme na dětské roky. Má zkušenost z Lyonu mi dává rychle dospět. Obávám se, že po roce to asi nevydržím a rychle se k mamince vrátím. I když kdo ví. Lyon jsem si taky nikdy neplánovala a jsem tady…