Mé soupeření s holandštinou
30. 11. 2010
Moje sestra se před několika měsíci konečně rozhoupala a udělala radikální krok. Rozhodla se, že během letošního léta vylétne z hnízda a vycestuje někam za hranice naší země. Podívat se po světě je přeci dobré a každý by si takovou zkušenost měl dříve či později sám vyhledat. Společně s kamarádkou se tak trochu rozhlédly po internetu a začaly si shánět vhodnou brigádu. Jako studentky nemají na svých účtech zrovna převratné sumy, a tak se jim nápad spojit zábavu s prací jevil jako ideální řešení.
Nejdříve měly v plánu Anglii, takovou tu klasickou Mekku studentských brigád. Když kdokoliv oznámí, že jede za prací do ciziny, každého většinou jako první možná země napadne právě již zmíněná Anglie. Není na ní samozřejmě nic špatného, práce na tamních farmách je sice poměrně náročná, ale vcelku dobře placená a představa následné několikatýdenní cesty po samotné krajině, ale i po městech je opravdu lákavá. Anglie toho nabízí mnoho, ale moje sestra a její kamarádka měly ve finále poněkud odlišné ambice.
Daleko více je přitahovalo Holandsko. Měly za to, že atmosféra tam je daleko uvolněnější a příjemnější, brigádu tam sehnaly během několika následujících týdnů, čímž vyřešily to hlavní, a teď už se mohly zabývat tou daleko zajímavější částí, totiž samotnou cestou po Holandsku.
Chtěly navštívit hned několik velkých měst, pak samozřejmě také holandské galerie, na vlastní oči si přály vidět proslulé holandské mlýny a cítit vůni tulipánových polí.
Na tu svou první velkou cestu se upnuly natolik, že si dokonce společně zakoupily obrovskou mapu Holandska, kde si červeně kroužkovaly všechno to, co musejí vidět určitě, modře to, co by možná, pokud bude dostat času, stálo za hřích, a zeleně oblasti, kterým se, na radu svých zkušenějších známých, raději vyhnou.
Do očekávaného odjezdu jim zbývalo ještě skoro šest měsíců, ale ony už měly v podstatě zabaleno. Kromě řádného zakončení letního semestru, který byl ještě celý před nimi, a dodělání všech potřebných zkoušek a zápočtů z toho zimního, už vlastně neměly co na práci, a tak neustále zjišťovaly nové a nové informace ohledně svého kýženého letního pobytu.
Když už jsem při cestě do svého pokoje poněkolikáté zakopla o sestřiny knihy o Holandsku, fůru letáků a dalších propagačních materiálů, utrousila jsem směrem k ní jízlivou poznámku o tom, že teď už jen opravdu stačí, aby si nasadila dřeváky a začala takzvaně „chrochtat“, tedy mluvit holandsky.
Na okamžik zvedla hlavu od stolu, na kterém měla zrovna něco rozepsaného, zamyslela se, uznale pokývla hlavou a pak nadšeně pravila.
„No vidíš, to je nápad!“
Pak se zvedla, nazula si první boty, které jí zrovna přišly pod ruku, stáhla z věšáku kabát a vítr za ní zabouchl dveře. V cuku letu byla pryč. Nechápala jsem, kam tím zase směřuje, ale v tu chvíli mě to nijak zvlášť netrápilo, měla jsem dost svých starostí s diplomovou prací, a tak jsem se už naučila tyhle její výstřelky ignorovat.
Asi tak ta dvě hodiny byla zpátky, v rukou měla hromadu dalších letáků a podobných prospektů a hned za ní cupitala její kamarádka. Když zavíraly dveře od sestřina pokoje, radostně mi oznámily, že mi velice děkují za radu, což jsem sotva zaregistrovala.
Později mi došlo, že sestra mou sarkastickou poznámku o dřevákách a holandštině vůbec nepochopila. Respektive nejspíš jí netrklo, že jsem to myslela jen jako narážku, jako žert. Anebo jí to naopak inspirovalo, nejsem si jistá. Vzala tu nejapnou poznámku úplně vážně, a díky tomu se teď skoro každý druhý den scházejí s její kamarádkou u nás doma a věnují se studiu holandštiny.
Zpočátku jsem v zásadě nebyla proti tomu. Učit se při studiu na vysoké škole dobrovolně další cizí jazyk, obzvlášť holandštinu, která nepatří mezi ty nejjednodušší, to je samozřejmě šlechtí. Ovšem když jste skoro každý druhý den vystaveni cirkusu v podobě tréninku jejich holandské výslovnosti, začne vám to chtě nechtě trochu cuchat nervy. Z toho, co jsem měla možnost slyšet, mi bylo jasné, že se ve studiu holandštiny rozhodně neženou mílovými kroky kupředu, ba naopak. Očividně se velmi snažili, ale holandština musí být i pro zkušeného samouka tvrdý oříšek.
Když se zhruba třetí týden takhle trápily a zároveň nevědomky narušovaly můj duševní klid a harmonii, nezbývalo mi, než jednat. Hrozilo totiž, že se holandština stane mým úhlavním nepřítelem, což jsem nechtěla.
Chvíli jsem vařila své mozkové závity, načež jsem dostala nápad najít jim vhodnou jazykovou školu. Vzala jsem si k ruce sestřin rozvrh. Vzhledem k tomu, že její kamarádka byla ze stejného ročníku, předpokládala jsem, že ten její bude velmi podobný, ne-li stejný. A začala jsem hledat.
První dvě společnosti, které měly ve své nabídce výuku holandštiny, jsem zavrhla. Nezdálo se mi, že by měly zrovna dlouholetou tradici a navíc jsem o nich nikdy neslyšela, tudíž jsem se rozhodla pokračovat v pátrání. Další jazyková škola se studiem holandštiny, na kterou jsem narazila, a která se mi jevila jako celkem dobrá, měla pro změnu sídlo v Ostravě, což pochopitelně nešlo. Potřebovala jsem najít kurzy holandštiny v Praze.
Zadala jsme tedy své požadavky do vyhledávače znovu a trochu více jsem je specifikovala. Tuším, že hned třetí odkaz byl na společnost Tutor. To jméno se mi zdálo povědomé, a tak jsem se na jejich nabídku studia holandštiny podívala blíže.
Z popisu kurzu holandštiny, který jsem objevila na internetových stránkách, jsem usoudila, že tohle by mohlo být to pravé. Výuka probíhala v malých skupinkách, které čítaly maximálně dvanáct lidí, takový komornější způsob studia holandštiny by sestře jistě vyhovoval a hlavně by byl efektivní. Navíc cena za kurz byla přijatelná, a když jsem si pohledem přeměřila její školní rozvrh a zjistila jsem, že by jí to časově vycházelo, neváhala jsme už ani minutu.
Uprosila jsem rodiče, aby dali sestře kurz holandštiny předčasně k narozeninám. Má je sice až za měsíc, ale vysvětlila jsem jim, že znalost jazyka se jí v létě v Holandsku jistě neztratí a hlavně, věděla jsem, že jí to bude bavit.
Nemusela jsem je přemlouvat dlouho, uznali sílu mých argumentů a skutečně sestře studium holandštiny zaplatili. Měla neskutečnou radost, která byla téměř srovnatelná s tou mojí, když jsem zas po dlouhých týdnech nezakopla o žádnou učebnici holandštiny pro samouky, a když se v našem domě opět rozhostilo ticho.
Světe div se, sestra si základy holandštiny během půl roku skutečně osvojila, a tak přeci jen odjížděla do Holandska o něco připravenější.