Několikanásobnou objížďkou ke studiu italštiny
30. 11. 2010
Vezmu to pěkně od začátku. Abych byla upřímná, fakt, že jsem se nedostala ani na jednu vysokou školu z těch několika, na které jsem si podávala přihlášky, mě trochu vyvedl z míry. Počítala jsem s tím, že mi alespoň něco klapne, neměla jsem žádnou záchranu, žádnou takovou tu „jistou školu“, kterou si obvykle dáváte na poslední místo pro případ, že by to přeci jen nevyšlo.
Tak tedy mě to nevyšlo a tahle zadní vrátka jsem si jaksi předem nepřipravila, tudíž to s mým budoucím vysokoškolským studiem nevypadalo dvakrát růžově. Naštěstí jsem si vytipovala pár škol, které ještě vypsaly druhá kola přijímacího řízení, a na ty jsem spoléhala.
Už po písemných testech mi bylo jasné, že budu nejspíš přijata, a tak byl ústní pohovor už jen pouhá formální zdvořilost.
Nebyla to sice škola, na kterou jsem za každou cenu chtěla, ale brala jsem to do jisté míry jako štěstí, že jsem se vůbec někam dostala. Ekonomické zaměření nebylo mojí nátuře vlastní, ale snažila jsem se na škole udržet alespoň jeden rok. Brzy jsem si tam našla přátele a některé předměty mě vcelku chytly, a tak jsem časem přestala zadumaně bloudit po školních chodbách a začala jsem si naplno užívat studentského života. Řekla jsem si, že když už na téhle škole jednou jsem, tak si z ní odnesu jen to nejlepší. S tímhle heslem na jazyku jsem každý den vstávala, a tak se vlastně ani nedivím, že mi akademický rok utekl tak rychle.
Přiznám se, že jsem hodně uvažovala nad tím, zda si mám podat přihlášku na vysoké školy, kde jsem v loňském roce neuspěla a svou současnou školu opustit. Nakonec ale vyhrála moje pohodlnější a hlavně praktičtější polovina. Měla jsem za sebou už rok studia, dva mi ještě zbývaly, a pak už bych teoreticky získala bakalářský titul. Byla by škoda to všechno zahodit, na režim téhle školy jsem si už zvykla, tudíž jsem usoudila, že bude lepší nejdříve dostudovat jednu školu, a pak třeba zkusit něco dalšího. Vždyť možností je milión, stačí si jen umět vybrat.
Zimní semestr na mé škole se pomalu rozjížděl a já začala pociťovat potřebu nějaké změny. Tentokrát to nebylo ono klasické ostříhat si vlasy a přebarvit je, kdo ví, co třeba na červeno. Chtěla jsem provést něco radikálnějšího. Pár dní jsem strávila dumáním nad tím, co by tak bylo vhodné, až jsem jednou dopoledne, jen tak mimoděk, objevila na nástěnce nabídku studia v zahraničí.
Na studijním oddělení jsem se o celé té akci dověděla něco víc. Musím říct, že mě překvapilo, s kolika zahraničními partnery spolupracuje moje vysoká škola. Nikdy jsem se o to příliš nezajímala, ale dvě stránky popsané jmény univerzit a názvy států, z kterých jsem si mohla vybírat, mi dokázaly vykouzlit úsměv na tváři.
Údiv, ve tváří té referentky, která mi lejstra o studiu v zahraničí podávala, mi potvrdil domněnku, že mnoho studentů z naší školy tuhle možnost vůbec nevyužívá. Nebo o ní možná ani nevědí.
Když jsem si pak doma nad šálkem horkého kakaa listovala všemi těmi papíry a rozmýšlela, která univerzita připadá v úvahu, a které bych měla rovnou zavrhnout, žaludek se mi svíral směsicí nervozity a radosti.
Definitivní volba nakonec padla na Itálii. Miluju tuhle zemi a studovat v ní, to se člověku skutečně nepoštěstí každý den. Poctivě jsme tedy začala s veškerou tou povinnou administrativou. Vyplnila jsem přihlášky, sehnala jsem si všechna důležitá potvrzení, napsala jsem motivační dopis a čekala jsem, kdy se mi ozve někdo kvůli výběrovému pohovoru.
Problesklo mi hlavou, že moje šance by jistě zvýšil i fakt, že se věnuji studiu italštiny. Vlastně to bylo výhodné hned dvakrát, pomohlo by mi to u pohovoru, na jehož základě se rozhodne, kdo do zahraničí studovat pojede, a kdo ne, a pokud bych nakonec byla opravdu vybrána, znalost italštiny by se mi při studiu určitě neztratila. Bylo by pro mě daleko snazší navázat nové kontakty a spřátelit se.
Problém byl ovšem v tom, že já na žádnou výuku italštiny v té době nechodila. Kdysi dávno, snad ještě v prvním ročníku na střední škole, jsem se sice italštinu učila, ale moc dlouho mi tenhle koníček nevydržel.
Nicméně jsem nelenila a ještě ten večer jsem si na internetu prošla nabídky několika jazykových škol. Kurzy italštiny poskytovala sice prakticky každá, horší bylo, že většina z nich už začala před pár týdny. Nechtěla jsem nastupovat takříkajíc do rozjetého vlaku, a tak jsem po studiu italštiny v Praze dychtivě pídila dál. Přece musím najít nějaký kurz italštiny, který ještě nezačal nebo teprve bude začínat.
Nakonec jsem si měla štěstí. Narazila jsem na stránky společnosti Tutor. Její kurzy italštiny probíhaly v době, kdy jsem neměla školu, takže nehrozilo nebezpečí, že nebudu jedno či druhé stíhat a navíc se rozjížděly už za dva týdny.
Na okamžik jsem zaváhala, zda jsou kurzy italštiny opravdu to, co teď potřebuji, i bez nich jsem měla do školy poměrně kvantum učení, a pak tady byly mé záliby, kterým jsem se věnovala ve volném čase. Uvědomila jsem si, že pokud to se studiem v Itálii myslím vážně, musím tomu přizpůsobit svůj režim a hlavně pro to něco udělat. Italština byla důležitá, a tak jsem ji na čas upřednostnila před svými ostatními aktivitami.
Ještě než samotné kurzy italštiny v Praze byly v plném proudu, vyřídila jsem si ostatní záležitosti, abych se mohla plně věnovat studiu italštiny. Byla jsem rozhodnutá dát tomu co nejvíc, hlavně když proniknu alespoň do základů italštiny. Musím přiznat, že zpočátku jsem byla trochu netrpělivá, chtěla jsem všechno umět hned, což pochopitelně nebylo možné. Nicméně lektorka, která vedla hodiny italštiny, byla neskutečně milá a hlavně skvěle ovládala jazyk, který nás učila. Lekce italštiny se tak staly daleko více příjemnou záležitostí než povinným biflováním.
Když kurz italštiny po několika měsících intenzivní výuky skončil, moje hlava byla přeplněná novými znalostmi. Cítila jsem, že teď jsem schopna vyrazit do Itálie, aniž bych se ztratila na prvním rohu.
Ve finále mě výběrová komise do Itálie skutečně poslala. Když jsem se tu zprávu dověděla, propadla jsem naprosté euforii, která mi vydržela skoro tři dny.
Někde uvnitř mě hřál takový ten příjemný pocit, že italština už pro mě není jen cizím jazykem, a tak mi všechno v Itálii, která se stane na příští akademický rok mým domovem, bude všechno o něco bližší.