Řecká svatba ve středních Čechách
30. 11. 2010
Rodiče, učitelé i novinové články nám říkají, že bychom měli být slušní lidé bez předsudků. Pokud vidíme černocha, nezírat na něj s otevřenou pusou. Když potkáme na ulici dva kluky, co se drží za ruce, neotáčet za nimi hlavu. Jestliže se setkáme s cizí mentalitou, cizince přijmout i s jeho zvyky. Dlouhou dobu jsem si myslela, že přesně podle vyjmenovaných pravidel já i moje rodina žijeme. Říkala jsem si do té doby, nežli moje starší sestra vyrazila na pracovní prázdniny do Řecka. Na první pohled nijak zajímavá ani zásadní záležitost. Spousta mladých lidí dnes vyráží na prázdniny do teplých krajů, aby peníze vydělali a rovnou je při té příležitosti následným cestováním utratili. Když jsme se sestrou letící směrem Rhodos loučili, stáli jsme na letišti jako spořádaná rodinka bez předsudků. Když se sestra po třech měsících vrátili, zjistili jsme, že jsme tak trochu pokrytci. Proč?
Moje milá sestra nejenom, že celé tři měsíce na Rhodosu pracovala a cestovala. Ona si tam totiž pro svůj osamělý život našla společníka. Nebyl to však ledajaký společník, zatoulaný pes nebo kočka, která opuštěně mňoukala před plážovým lehátkem. Byl to dobře stavěný řecký student ekonomie, který společně s přáteli zavítal z pevniny na ostrovní půdu. Ubytujíce se v hotelu, kde pracovala vedle černovlasých řeckých bohyň pouze jedna středoevropská blondýnka, bylo jasné, na koho padnulo jeho mlsné oko. A tak se stalo, že si má sestra našla řeckého přítele. Tohle už vypadá zajímavěji, že? Přesto ale by se mohlo jednat o malý, krátký letní románek, který spojil dva národy Evropské unie. Tomu také odpovídaly první zprávy, které jsem od sestry obdržela. „Jsem úplně hotová. Zamilovaná. Neříkej to našim, je to cizinec. Budeme spolu teď měsíc cestovat. Učím se řecky.“ Samozřejmě, že jsem to doma neřekla a samozřejmě, že jsem sestře tak trochu její prázdninové dobrodružství záviděla. No co, za rok mi bude osmnáct a vyrazím do světa taky. Mě ale vždycky přitahovaly spíš severněji položené země, takže jsem si nedokázala představit, jak někde na severu Finska poznám svého vyvoleného zabaleného od hlavy až patě ve spacáku. Tajemství sestry jsem tedy poslušně držela a bavila se jejími zprávami. Popisovala všechna místa, které s Kristosem (tak se její řecký spolucestovatel jmenoval) navštívili, kolik nových přátel poznala, jak si místo angličtiny nakonec zlepšila řečtinu, ze které původně neuměla téměř nic a jak by si dokázala představit na ostrově žít celoročně. Neváhala jsem a na internetu ihned našla chmurné fotky řeckých ostrovů v zimě, kdy do Řecka nepáchne ani noha. Na to mi má milá sestra napsala, že jsem jako vždy pesimista a ať se raduju s ní. Takže jsem se radovala.
Těmi, kdo se neradovali, byli ale mí rodiče. Na svou dceru čekali s úsměvem do té chvíle, nežli zjistili, že na ně cosi dcera divoce gestikuluje. Chvíli to dokonce vypadalo, že jejich vlastní dcera na ně ukazuje prostředníček. Nebyl to však prostředníček. Vzdálenost je zmátla. Bylo to o prst vedle, na kterém se teď blýskal o stošest nějaký kámen. Jakmile i špatně vidící máma pochopila, o jaký prsten se jedná, klesla do kolen. Já musela do kolen také, ale smíchy. Sestra se své letní cestování rozhodla dovést cestou k oltáři. „Řekni, že je to Čech. Řekni mi, že je to českej kluk!“ Prosila úpěnlivě naše polozhroucená máti. „Je to Řek, mami.“ Verdikt vyřknut. Máma se mohla sesypat úplně.
Otec se rozhodl po celou dobu cesty domů mlčet. Po tom, co se máma probrala pomocí cigarety (je jinak nekuřačka), začala svou litanii. Ta se skládala z argumentů: Nevíš, kdo je. Je to cizák, nerozumíš jeho zvykům. Nějakej černej kluk u nás doma, co ty víš, jak se chovaj k ženskejm. Vždyť neumíš jeho řeč! Nikdy jsi řecky nemluvila! Viděla jsi vůbec už jeho matku? Mně v té chvíli absolutně stačilo vidět tu naši – bledou, kouřící, s vyčítavým pohledem přilepeným do zadního zrcátka. Nakonec promluvil i táta. „A není von třeba nějakej skrytej násilník?“ To už jsem skoro nevydržela. Chtělo se mi vybuchnout smíchy. Sestra však vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Nezbývalo mi, než ji chytit za ruku a pevně stisknout.
Rodiče se sestrou a sestra s nimi nedokázali bavit do konce týdne. Sestra trávila hodiny a dny u Skypu, kde hovořila se svým milým. Přestože spolu mluvili převážně anglicky, zaslechla jsem od své sestry i několik vět řecky. Na to, jaký byla sestra antitalent na jazyky, jsem si říkala, že tohle už musí být vážné. Když se kvůli němu dobrovolně začala učit jazyk. Chvíle, kdy nevisela na drátě se svým milým, pak trávila sestra šprtáním řecké abecedy. Většinou to končilo rozčíleným mrštěním řečtiny pro samouky o zem, ale snažila se. Za měsíc měla dva měsíce měla letět za Kristosem do Kavaly, což je na severu Řecka, kde bydleli jeho rodiče. Přestože to bylo překvapivé, jeho rodina informaci o svatbě se sestrou přijala lépe nežli ta naše. Na to, jaké jsem Řeky považovala za ortodoxně uvažující tradicionalisty, jsem si pozitivně zbořila svoje předsudky. Zato našich, těch se předsudky držely stále. O svatbě s Řekem nechtěli nic slyšet. Ani nevím, co jim vadilo víc. To, že se sestra vdá po třech měsících známosti, anebo že je to cizinec. Nejvtipnějším momentem té doby bylo, když jsme večer jako spořádaná rodina seděli u televize a na obrazovce se objevil film Řek Zorba. Okamžitě došlo na přepínání kanálu. Ještě, že nedávali Moje tlustá řecká svatba.
A pak to přišlo. Myslím, svatba. Sestra totiž vyprodukovala skvělý dojem na Kristovovy rodiče. A aby se celá situace ulehčila, svatba se naplánovala za půl roku v Čechách. Půl rok byla pro naše dostatečná doba, kdy doufali, že se nový pár rychle rozpadne. Dopadlo to ale naopak. Kristos byl v Čechách pečený vařený, dostal stipendium na české ekonomce a všichni kamarádi si zamilovali. I táta pomalu roztával, když zjistil, že i Řekové sledují hokej a znají zámořskou ligu. Večery tedy trávili spolu u piva a táta Kristose zasvěcoval do tajů české extraligy. Největším darem vzájemného sblížení bylo zakoupení ledních bruslí. Maminka však ne a ne povolit. Už to vypadalo, že jí její zatvrzelost vydrží navěky. Řecky se zatím nenaučila ani slovíčko. My už zatím i s tátou chodili na kurz řečtiny do Tutoru a hodiny se tak staly značně rodinné. V jedné lavici jsme se tlačili já a sestra a za námi do nás tužkou šťouchal táta, který i po dvou měsících stále bojoval s řeckou abecedou. Rozhodně jsme ale na něm oceňovali jeho velkou snahu. Dokonce se s ním učil i Kristos. Snažil se mu přepisovat názvy hokejových týmů do alfabéty. Maminka odmítala i ranní „Kaliméra“, natož chodit do jazykovky.
Maminčin vzdor tak skončil až pár týdnů před svatbou. Kristosově mamince se podařilo upadnout kdesi na příkrých schodech a zlomila si zápěstí. Žádná velká věda, řeklo by se. Kristos ale téměř plakal, když se to dozvěděl a hned začal shánět letenku domů. Zaplatil nekřesťanské peníze, ale zlomené zápěstí matky mu za to stálo. Když naše mamka viděla, jak se ten „cizák, co jí przní dceru“ snaží sehnat na poslední chvíli letenku, za kterou platí všechny peníze, co si vydělal za poslední dva týdny, i ona nakonec povolila. Kristos totiž řekl posvátnou větu: „U nás doma si matek vážíme nejvíc na světě.“ A bylo to. Naše máma se okamžitě ztotožnila s řeckou výchovou a chválila ji. Kristos zabodoval a když se vrátil zpět, čekala na něj usměvavá tchýně. Dokonce i to „Kaliméra“ jí začalo docela jít. Poslední dny před svatbou jsme si nakonec ještě říkali, jestli by nebylo lepší, kdyby maminka zůstala naštvaná. Svou zatvrzelost totiž vyměnila za předsvatební paniku. Nechodí, ale běhá, my jí musíme doučovat řečtinu a všichni, až na Kristose, jsme naprosto v přípravách pomalí, nespolehliví a vůbec na velkém dni naší rodiny nezáleží. Na druhou stranu se není co divit. Ono zorganizujte ve středních Čechách svatbu pro 60 Řeků…