To pro mě byla španělská vesnice
30. 11. 2010
Cestování do dalekých zemí nemám příliš v lásce. Ne že bych byl pecivál – naopak, rád chodím po horách Čech i Moravy, Jizerky, Orlické hory i Jeseníky mám prochozené jako málokdo. Několik mých kamarádů dostalo jednoho dne skutečně jalový nápad. Prý mám s nimi jet do Španělska. Nejprve prý projdeme část Pyrenejí a poté se seznámíme s horkým Španělskem v jednom z jeho krajů zvaným Navara. Moc se mi nechtělo, ale po několika pohledech na fotky z Pyrenejí jsem souhlasil. Před léty jsem se podobně vypravil na rumunský Retezat a byl to zážitek, který stál za to.
Přípravy započaly. Dnešní Evropa už nezná hranice, proto nebylo potřeba vyřizovat nějaká speciální povolení, dokonce ani brát si pas. Turistické boty mi slouží už dlouho, batoh a spacák mám nový… co víc ještě potřebovat? Kamarádi přišli s nečekaným návrhem – fyzicky se na cestu připraví každý sám, ale společně bychom mohli začít chodit na kurz španělštiny na cesty, který se teď nově otevřel. U mě rozhodně nepochodili. Neviděl jsem důvod učit se cizí jazyk jen kvůli jedné výpravě, navíc ještě do hor, kde potkáme maximálně tak kamzíka, který stejně jako já španělsky nemluví. Někteří z mých budoucích spolucestujících se mě pokoušeli přemluvit, abych si svůj postoj rozmyslel, ale nakonec to vzdali a na kurz cestovní španělštiny začali chodit sami. Já mezitím plánoval trasu pochodu a těšil se, až konečně vyrazíme.
Na začátku července jsme v ostrém poledním slunci stoupali po kamenitých svazích Pyrenejí. V duchu jsem kamarádům děkoval, že mě vytáhli s sebou. Modravá horská plesa trochu připomínala Tatry, jinak tu bylo vše větší a skoro bych si troufl říct, že i hezčí. Několikrát jsme v údolí potkali stádo krav a já si nikdy neodpustil kousavou poznámku vůči mým spolucestujícím, aby se s ní snažili mluvit, když už umějí tu španělštinu. To jsem netušil, že brzy se nebudu smát já, ale oni. Po deseti dnech putování, chladných rán, kdy se v údolích pod námi válela mlha a tajemných večerů přinášejících tajemný vítr ze štítů skal, jsme sestoupili zpátky do civilizace. Tehdy jsem postupně začal měnit svůj názor na návštěvu kurzu španělštiny na cesty.
Přišli jsme do vesnice, jejíž jméno si sice nepamatuji, ale byla poměrně odlehlá a lidé tu byli zvyklí spíše na místní turisty. K cizincům se sice chovali velmi přátelsky, ale mluvili jen španělsky. Já jsem si z pomocí česko-španělské konverzace dokázal jenom objednat pivo, které jsem pak pomalu ucucával a závistivě pozoroval své kamarády, kteří vedli plynulou konverzaci (alespoň to tak vypadalo) s místními lidmi a fotili se s nimi na památku. Zpočátku se sice někteří spolucestující snažili překládat rozhovory do češtiny, abych z toho měl něco i já, ale brzy je to přestalo bavit. Hezké od nich bylo alespoň to, že mi nikdo nevracel moje uštěpačné poznámky, které jsem pronášel o kurzu cestovní angličtiny o tisíc metrů výš mezi kamenitými štíty. Poznal jsem na vlastní kůži úsloví „je to pro něj španělská vesnice.“ A to doslova. Španělská vesnice byla pro mě opravdovou španělskou vesnicí.
Několik velmi podobných momentů se opakovalo na dalších místech, která jsme navštívili. Jeden večer jsme se dostali do turistického kempu, kde umělo několik lidí anglicky. Naštěstí je angličtina jazyk, který na komunikativní úrovni ovládám a tak jsem s místními Španěly alespoň chvíli mluvil o svých zážitcích. Ani to však netrvalo příliš dlouho. Večer jsme sedli k ohni a u praskajících plamenů jsme si povídali a hráli na kytaru, kterou tam někdo přinesl. Asi bych měl dodat, že to bylo pochopitelně na španělskou kytaru, která je pro mě úplně stejnou španělskou vesnicí jako jazyk této temperamentní země. S rozjíždějící se zábavou začala ubývat angličtina a začalo se mluvit španělsky. Španělé měli občas z cestovní španělštiny mých přátel tak trochu srandu, ale rozhodně je neurážela. Sem tam jsem zaslechl anglické slovíčko, to když si někdo z českých turistů nemohl vybavit ten správný výraz. Většina večera však proběhla ve španělském duchu a já začínal litovat, že jsem vůbec někam jezdil.
Poslední týden dovolené jsem doslova protrpěl. Po příjezdu jsem překvapeným spolucestujícím oznámil, že už s nimi nikdy nikam nepojedu. Později jsem však u fotek nostalgicky vzpomínal a říkal si, že prvních deset dní bylo skutečně nezapomenutelných. A ten zbytek mohl být také dobrý, kdybych byl tušil, že kurz španělštiny na cesty je opravdu praktická věc. Rok se s rokem sešel a jeden ze spolucestujících, se kterým jsem prošel Pyreneje se mě přišel zeptat, jestli bych s nimi nejel opět do hor. Tentokrát prý trochu dál – na Altaj. Doteď nevím, jestli to nešel zkusit spíš z legrace. Takže ani netuším, jestli ho překvapil můj souhlas. Zkušenosti z hor jsem měl a naštěstí i našetřeno trochu peněz. Tentokrát jsem ale změnil jednu věc – oprášil jsem své staré znalosti azbuky a přihlásil se do kurzu ruštiny pro mírně pokročilé. Kamarádi museli zvolit začátečnickou úroveň, všichni jsme však zvolili společnost Tutor, se kterou měli moji španělští (a budoucí ruští) spolucestovatelé dobré zkušenosti. Na cestu do velkého Ruska se těším už teď. Potřebujete sice vízum a kontrola na hranicích nejspíš nebude nic příjemného. Ale už teď vím, že nebudu mít hranice jazykové. A to je na cestování to nejdůležitější.