Studentem andragogiky na „stará kolena“
Pamatuji si, že když jsem odmaturovala, dlouho jsem svůj maturitní den považovala za ten nejšťastnější den v mém životě, protože už nebudu muset nikdy zpátky do školy. Škola mi sice šla docela dobře, známky jsem měla pěkné, ale mnohem víc než další školní lavice mě lákala představa začít pracovat, vydělávat si a osamostatnit se. To se mi také podařilo a já se seznámila se svým mužem právě v prvním zaměstnání. Společně jsme se potkali již během přijímacího pohovoru, na který jsme se oba hlásili, i když na odlišné pozice, a oba nás přijali. Byli jsme proto nejdříve kolegové a pak … Nakonec jsme se vzali a v práci byli jediným manželským párem. Přesto nám to oběma i dál klapalo. V zaměstnání jsme se moc neviděli. Manžel pracoval v oddělení financí a já v rámci personálního oddělení dělala asistentku. Právě během této práce jsem se dostala k zařizování různých firemních vzdělávacích seminářů, odborných kurzů, rekvalifikací a tématika vzdělávání již dospělých a lavicím odrostlých lidí mě začala zajímat. Ze zájmu jsem si tak kupovala knihy o andragogice, tedy oboru, který se vzděláváním dospělých zabývá, a četla různé odborné publikace. Manžel z firmy nakonec odešel, protože se rozhodl založit si s kamarádem finanční konzultační společnost, kterou se jim podařilo báječně rozjet. A protože mě pomalu začaly tikat biologické hodiny, rozhodli jsme se, že se pokusíme naši rodinu trochu rozšířit. Teprve pak přišel skutečný nejšťastnější den mého života, a to hned dvakrát. První syn byl rychle na cestě, takže jsem se pomalu v práci začala chystat na mateřskou dovolenou. Po narození prvního syna následovaly perné měsíce naučení se být dobrou mámou, což ale myslím, že trvá po celý život, ale tak se mi v roli maminky zalíbilo, že jsme se s mužem rozhodli i pro dalšího potomka. A druhý syn k nám domů přišel za chvíli. Měla jsem tak na nějaký ten pátek vystaráno s tím, co s časem. Když byl starší syn v předškolním věku a mladší začal občas docházet na odpolední hraní si do školky, začala jsem pomalu přemýšlet o tom, jestli se budu chtít vracet do stejné práce, podobné práce anebo se pokusím si najít práci novou.
S myšlenkou o práci jsem tedy přišla za manželem. Protože jeho firma byla už na trhu zajetá a naši rodinu poměrně slušně živila, manžel mi nabídl, že pokud budu chtít, mohu zůstat doma. Jenže, to se mi nikdy nechtělo. Nechtěla jsem nikdy skončit jako ženská, co její jedinou starostí jsou děti, manžel a vytřená podlaha. Chtěla jsem se věnovat něčemu, co mě bude naplňovat. Manžel mi proto řekl, že ať práce bude jakákoliv, mám čas si ji vybrat tak, aby mě bavila. Že není nutné sahat hned po první nabídce. Hledala jsem tak na internetu nabídky zaměstnání, které by se týkaly oblasti personalistiky. A v tu chvíli jsem si vzpomněla na svůj zájem, který jsem díky dětem na chvíli odložila k ledu, andragogiku. Začala jsem si tedy znovu vyhledávat všechny možné informace o dostupných publikacích, kurzech a nakonec i možnostech studia. Z osnov studia andragogiky jsem byla tak nadšená, že mě dokonce chytla touha vrátit se zpátky do školy. Představa, že bych mohla dělat to, co mě baví, byla skvělá. Ale mě bavila právě andragogika, a to obor natolik specifický, že bez jeho vystudování jej skutečně vykonávat nemůžete. Muži jsem tedy přednesla svůj návrh ohledně studia. Strašně mile mě překvapilo, když mi oznámil, že by s tím naprosto souhlasil a že rozhodně mám zkoušky zkusit. Jenomže, jak jsem měla zkoušky zkusit, když jsem si dávno odvykla do školy chodit?
Svůj problém a návrh jsem probírala s kamarádkou, jejíž neteř se zrovna chystala studovat vysokou školu a psychologii. Prý aby všechno mladá dáma zvládla, rozhodla se přihlásit na přípravné kurzy. A to je nápad! Přípravné kurzy. Ty by mohly být tím pravým řešením. Mohla bych si hezky zkusit, jestli by mi studium ještě šlo, jestli bych ho teoreticky zvládla a jestli by mě skutečně bavilo tolik, jak si představuji. Nevěděla jsem ale, jestli se na tak speciální obory, jako je andragogika, kurzy pořádají. Našla jsem dobře vypadající přípravný kurz u firmy Tutor a po dohodě s mužem jsem se na něj zapsala. Sice jsem se děsila prvního dne, kdy na kurz mezi ty mlaďochy nastoupím, ale na druhou stranu mi málokdo hádal, že mám doma už dva syny, takže jsem se bála i těšila zároveň. Našla jsem si mezitím na zkrácený úvazek práci v jedné menší personální agentuře, která zprostředkovávám různá školení a odborné kurzy. Učím se tak už v praxi, protože se vždy všech kurzů účastním a bedlivě je pozoruji. A brzy se tedy začnu učit i v přípravných kurzech. Jsem sama na sebe zvědavá, jak mezi studenty zapadnu, ale snad to zvládnu. Snažím se číst hodně odborné literatury a mého dospělého manžela vzdělávám v oblasti domácích prací, jak to jde.
Takže uvidíme, jestli se i návrat do školních lavic, ten návrat, který bych si nikdy dříve neuměla představit, nakonec stane dalším z mých šťastných dnů. Vím ale již teď, že svého rozhodnutí litovat nebudu. Mám totiž z toho, že se snažím i jako maminka dvou dětí dosáhnout dalších cílů v životě, výborný pocit. Proto každému, kdo zvažuje studia „na stará kolena“, přeji hodně odvahy, protože je ze začátku trošku potřeba, a rozhodně doporučuji si za svým vysněným studiem jít. Není nikdy pozdě. A alespoň za ten dobrý pocit to stojí.